Umelý potrat je hlboko osobná a často traumatizujúca skúsenosť, ktorá môže zanechať trvalé emocionálne a duchovné rany. Mnohé ženy, muži a rodiny, ktoré prešli touto skúsenosťou, hľadajú cesty k uzdraveniu a zmiereniu. Tento článok sa zameriava na modlitbu ako prostriedok na uzdravenie po umelom potrate, pričom zdieľa skúsenosti a pohľady rôznych ľudí, ktorí hľadali uzdravenie a zmierenie.
Uzdravenie po strate: Svedectvá a skúsenosti
Strata dieťaťa, či už v dôsledku spontánneho alebo umelého potratu, je hlboká rana, ktorá si vyžaduje čas a starostlivosť na zahojenie. Mnohé ženy sa cítia izolované a nepochopené, ale existujú príbehy nádeje a uzdravenia, ktoré môžu ponúknuť útechu a povzbudenie.
Danielka zdieľa svoj pohľad na stratu dieťaťa, pričom zdôrazňuje, že život prináša prekvapenia a prekážky, ale aj krásne chvíle a spomienky. Verí, že osud zariadil, aby dieťa netrpelo, a že príroda sama rozhodla, ak by malo po narodení problémy.
Milá Denisa, Michala a ďalšie mamičky, ktoré majú svoje anjelíčkov! Čítam si Vaše smutné príbehy a plačem a plačem. Ani neviete, ako moc s Vami súcitím? Aj ja už mám totiž svojho anjelíčka, tak si dokážem predstaviť, čo asi prežívate. Veľmi na Vás všetky myslím a prosím o silu pre Vás. Až nájdem dostatok síly a trochu času, tak sem asi napíšu náš príbeh. Teraz len stručne: náš Petříček sa narodil hodne nedonosený, ale o svoj život statečne bojoval cez 16 mesiacov, než ho zdravotné komplikácie premohly. Do nemocnic som za ním chodila obden a prežívala som veľmi smutné obdobie, kedy sa striedala nádeje s beznádejou. Nad vodou ma držal prvorozený syn Honzík, ktorému bolo v dobe narodenia Petříčka niečo málo cez rok. Len vďaka nemu som neskončila v psychiatrickej liečebni, pretože som musela ?fungovať? ako maminka, liezť po štyroch, smiať sa s ním, povidať o autíčkách atd. Bolo to pre mňa hrozne ťažké, lebo som v myšlienkach bola poriad u Petříčka, ale nechcela som, aby Honzík bol nejak psychicky postižený tým, že jeho maminka poriad brečí. Po Petříčkovom odchode z tohoto života som hneď cítila ? ač som tehdy bola neveriaca ? že je teď Petříček naším andělíčkem. Bolestná prázdnota po ňom mi samozrejme zostala a nechcelo to prestať bolieť. Petříčkovi lekári mi ríkali, že jediným liekom na tú bolesť je ďalšie děťátko. Bolo pre mňa ťažké o tom uvažovať v dobe, kdy Péťa ešte žil, i když už bolo jasné, že jeho ďalší osud bude smutný a život krátky. Postupom doby som jim ale musela dať za pravdu. Z té palčivé bolesti a ze slz pri spatření každého kočárku mě skutečně vyléčilo až narození dalšího syna Martínka (4 roky po Péťově smrti). Na Petříčka nikdy nezapomenu, ale už kvůli němu nebrečím každý den. Mám jeho obrázek v srdci a věřím, že se jednou v nebi všichni sejdeme. Prosím všechny maminky andělíčků: neuzavírejte se před světem doma mezi čtyřmi stěnami, choďte do práce, mezi lidi, vyplačte se u kamarádek, ale nezůstávejte se svým žalem samy moc dlouho. Až se vzpamatujete z nejhoršího, zkuste se začít zabývat nějakou činností, která Vám je blízká. Když budete pomáhat jiným, najdete i trošku klidu pro sebe. A hlavně: pokud je to jen trošku možné, pořiďte si co nejdříve další děťátko. Pokud by se Vám nedařilo mít vlastní děťátka, zkuste nabídnout své srdce i nějakému opuštěnému děťátku z dětského domova nebo kojeneckého ústavu. Kdybyste viděly ty děti v ústavech a jejich oči prosící o Vaši pozornost, lásku a pomazlení, měly byste asi stejně jako já chuť si je vzít domů třeba všechny, bez ohledu na barvu pleti či případné postižení. Jdu dát pusu svým dvěma uličníkům ? Honzíkovi a Martínkovi.
Ďalšia žena zdieľa svoju vieru, že všetky deti sú niekde nad nami a dávajú na nás pozor. Užívali sme si teda života na plno a mali sme spoustu času na loučení. Nebol to pre nás potom taký šok, ako keď milovaná bytosť odejde nečekane a vy pak premýšľate, čo všetko ste jej chceli říct a nestihli jste to. Náš brouček mohol byť s nami niekoľko posledných mesiacov doma miesto v nemocnici,kde strávil prevážnu časť svojho života. A tie mesiace by som nevymenila za nič na svete. Bolo to najkrásnejšie obdobie nášho života i keď som vedeli, že každý deň môže byť ten posledný. A ako tady píšete, že najlepším lékem na ztrátu dítěte je další dítě, tak s tým musím jedine souhlasit. Jsem totiž v sedmém měsíci a chystám se porodit našemu andílku sestřičku. Nevím jak to dokázal, ale pred šiestimi mesiacmi mi jednou ráno v postýlce řekl, že až se jeho sestřička narodí, tak jí mám od něho vyřídit, že jí má moc rád a vždycky bude s ní i když ona ho nikdy neuvidí. Lenomže ja v tej dobe nemala tušení, že jsem těhotná. Vôbec som si tenkrát sama sebe nevšímala a všetku svoju pozornosť jsem věnovala synovi a tak se stalo,že jsem si toho proste nevšimla. Až keď mi brouček řekl o sestřičce, tak jsem si uvědomila, že je to vlastně docela možné a letěla k lékaři. Ten mi to potvrdil a o pár mesiacov později mi potvrdil i to, že to bude holčička. Keď jsem se syna ptala, tak to věděl, tak se len kouzelně usmál a řekl, že to proste tak zařídil aby nám tu nebylo smutno až bude muset odejít. Len moc a moc litoval, že sestřičku neuvidí. A bohužel i to se vyplnilo.
Prečítajte si tiež: Nádej v modlitbe za počatie
Ďalšia matka andělíčkov, už som tady psala o našem malém andělíčkovi Petříčkovi. Chtěla bych se s Vámi podělit ještě o jeden zážitek, který se ho týká. Nejdříve Vám ale musím přiblížit svou tehdejší situaci. Jak som psala, nemohla jsem se ze ztráty Petříčka dlouho vzpamatovat, i když ve druhé půlce jeho krátkého života jsme stejně věděli, že jeho naděje na zdravý vývoj jsou už bohužel nulové. Také jsem se potýkala se zoufalstvím, s otázkami proč se to stalo, proč zrovna nám atd.. Pri porodu Petříčka jsem málem přišla o život i já, proto nebylo možné, abych zase příliš brzy otěhotněla. Dokonce se objevovaly i názory, že by bylo lépe spokojit se s tím, že mám už doma jedno zdravé děťátko ? Honzíčka o rok staršího, než byl Petříček, a že bych už neměla riskovat další těhotenství, které by mohlo skončit tragicky jak pro to další miminko, tak i pro mě a nakonec i pro Honzíka, který by tak mohl přijít o mámu. Lenže já jsem po miminku tak zoufale toužila, že mi každou chvíli vyhrkly slzičky ať už steskem po Petříčkovi nebo velkou touhou po dalším miminku. Stačilo, aby proti mně šla po ulici maminka s bříškem a už jsem slzela. Totéž jsem prožívala pri pohledu na kočárek s miminkem. Byla jsem téměř posedlá jak bolestí ze ztráty Péti, tak i touhou po zaplnění toho prázdného místa v mé náruči. Keď jsem dávala Petříčkovi na hrob kytičky a svíčku, vždycky mě napadaly také myšlenky jako že bych mu mnohem raději kupovala autíčka a zašívala roztrhané tepláčky?. Určitě chápete? Asi tri roky po Petříčkově úmrtí jsem se na doporučení jedné kamarádky přihlásila na víkendový seminář. Jeho název není důležitý, šlo o trénink v pozitivním myšlení a o to zkusit pracovat se svými duševními schopnostmi do té doby netušenými. Ten seminář mě přesvědčil, že existuje duchovní svět, o jehož existenci jsem do té doby neměla tušení. Ještě musím napsat, že jsem velmi racionálně založená. V dobe, o níž píšu, jsem neměla téměř žádné znalosti o jakýchkoliv duchovních praktikách a měla jsem pouze povšechné představy o náboženstvích, a to ještě predstavy značně zkreslené. Na tom semináři jsme si vždycky něco povídali dohromady a pak jsme každý zavřeli oči a ponořili se každý do svého světa. Nešlo o hypnózu, len jsme měli naslouchat ? čemu vlastně? - hlasu své duše? ? nebo něčemu mimo nás? Nevím, nedokážu to popsat, čo to přesně bylo, vím len, že jsem nebyla manipulovaná cizí vůlí ani že to nesměřovalo k žádnému náboženství ani k magii. Nebyli jsme ani ovlivněni drogami nebo něčím podobným. Nebyl tam nikdo, kdo by mě znal ? takže nikdo nemohl mít ani tušení o mých trápeních. Při jednom takovém ?ponoření se? do sebe jsem měla zvláštní zážitek či vidění. Najednou jsem (se zavřenýma očima) k mému obrovskému překvapení uviděla Petříčka - nečekala jsem to, ani jsem na něj předtím nijak zvlášť nemyslela. Bol hezký a vypadal moc spokojeně. Bol nahý, měl krásné zdravé růžové tělíčko bez jizev nebo jiných znaků nemoci či postižení. Překvapilo mě, že za tu dobu, čo jsme se rozešli, nevyrostl. V nebi už asi děti nerostou a zostanou tak maličké, jako když opustily pozemský svět, ale mají zdravé tělíčko i dušičku, i když tady na zemi v pořádku nebyly. Petříček se jakoby vznášel nebo bol nadnášen nádhernou láskou a teplem zářící bytosti ve zlatobílém rouchu, kterou jsem tušila za ním ? a já jsem najednou pochopila, že ta bytost je Ježíš. Věděla jsem, že Petříček nespadne ? ač se vznáší, a že mu je příjemné teplo ? ač je nahý. Pak ke mně Petříček začal mluvit, ale to není správné slovo, protože to nebolo mluvení v našem slova smyslu, spíš cosi jako přenos myšlenek a pocitů, mimoslovní komunikace nebo tak něco. ríkal mi, že se mi prišiel ukázat, protože ví, že se pro něj poriad trápím. Že chce, abych viděla, jak je mu v nebi moc hezky, že je tam šťastný, obklopený láskou a že ho nic nebolí, len že je mu líto, že jsem pro něj poriad tak smutná. Pak mi povídal, že z hlediska věčnosti trvá pozemský život len krátce, takže doba našeho odloučení vlastně bude docela krátká proti věčnosti, kterou už pak strávíme spolu ? a že toto krátké odloučení se tedy dá vydržet. Určitě to neznamenalo, že bych měla brzy umřít, to ne. Myslel to v tom smyslu, že i normálně dlouhý lidský život je proti věčnosti vlastně len krátký okamžik. Ujišťoval mě, že mě má moc rád a že mě prosí, ať už pro něj nepláču, že je pak kvůli tomu smutný, protože ty moje slzy nějak cítí i v nebi. ríkal, že na zemi se svými nemocemi už žít nemohl, ale v nebíčku je mu moc krásně a že se mi ukázal právě proto, abych jeho súčasné bytí mohla vidět a přestala se trápit. Samozřejmě jsem pri tom vidění hrozne moc plakala, ale zároveň jsem cítila uvnitř velkou úlevu. Víte, já jsem byla neveriaca a na posmrtný život ani reinkarnace jsem nevěřila, tak mi bývalo smutno, že můj malý Petříček zmizel do nenávratna pryč beze stopy? a teď najednou jsem velmi jasně ?věděla?, že Petříček šťastně žije v nebi, že se neztratil úplně a že se zase sejdeme? Na tom semináři jsem pak asi o hodinu později měla ještě jedno vidění. Měli jsme se dozvědět něco ze své budoucnosti, ale mohla to být jak dobrá, tak nedobrá zpráva, u každého jinak. Takže jsme se zase každý ?ponořili? do sebe a pred mým vnitřním zrakem se najednou objevila krásná vyřezávaná dřevěná kolébka a v ní spící miminko v krajkových peřinkách. A já jsem ?věděla?, že je to zpráva pro mě, že budu mít ještě jedno miminko, že to těhotenství proběhne v pořádku, že miminko bude donošené a zdravé a já budu taky v pořádku. Dokonce jsem tušila, že bych se mohla ?jít? podívat k té kolébce blíž a vidět, jak to miminko bude vypadat a jestli to bude chlapeček nebo holčička. Chtěla jsem se ale nechat překvapit, tak jsem se podívat nešla - úplně mi stačilo to krásné vědomí, že budu mít ještě jedno děťátko a že vše bude v pořádku. Dokonce jsem se nějak dozvěděla datum narození - červen 1996. Zase jsem hodně plakala, ale spíš štěstím a úlevou, protože jsem někde uvnitř cítila, že to tak opravdu bude. A ono to tak opravdu bolo ? opravdu jsem otěhotněla na konci podzimu 1995 a celé těhotenství jsem snášela skvěle, když nepočítám občasné ranní nevolnosti. Ač nebolo pravděpodobné, že to těhotenství proběhne dobře, měla jsem celou dobu v sobě zvláštní sílu a jistotu, že to proste BUDE v pořádku. A opravdu - mohla jsem celou dobu chodit do práce, mohla jsem žít naplno běžný život se všemi(!) radostmi, které k němu patří :-) Těhotenství nebylo rizikové, nemusela jsem být šitá, neměla jsem pesar ani nic takového. Martínek se narodil v ukončeném 39.týdnu přirozeným způsobem a zcela zdravý. Len se zcela ?netrefil? do data ? narodil se v červenci 1996 :-) Ale možná že jsem si to sdělené datum narození špatně pamatovala? Moje gynekoložka mi po porodu ríkala, že se o mě hodně bála, jak to těhotenství zvládnu ? a bola velmi překvapená, že jsem měla naprosto vzorové těhotenství, jaké se málokdy vidí i u zdravých a mladších žen, natožpak u mě? Dnes je tomu "miminku" Martínkovi už pět a půl roku, staršímu bráškovi Honzíkovi dvanáct ? a já jsem šťastná, že mám doma dva zdravé kluky. Od doby, kdy máme Martínka, zmizela ta palčivá bolest ze ztráty Petříčka a prázdné místo po něm už tolik nebolí. Petříček žije v mém srdci i nadále a já vím, že žije jako andělíček někde nahoře nad námi nebo možná okolo nás a že cítí mou lásku a já zase jeho. Ale už ho ani sebe netrápím tím svým zoufalým steskem. Seminář, o kterém jsem se zmiňovala, nebol zaměřen na získání lidí pro jakoukoliv víru. Ale zážitek, který jsem tam zažila, způsobil, že jsem začala toužit po tom, abych mohla poznat i já tu nebeskou lásku a Ježíše, v jehož přítomnosti je můj Petříček tak šťastný. Trvalo to ještě niekoľko let, než se moje materialistické myšlení dokázalo vyrovnat s mnoha nezvyklými poznatky, ale dnes jsem už věřící ? křesťanka. Nepíšu to sem ale proto, že bych chtěla někoho z Vás získávat pro víru, tuhle cestu si stejně každý musí projít sám. Vyprávím Vám to hlavne proto, že Vás určitě zajímá, jak se mají a kde jsou Vaše zemřelé děti. Třeba některé neveriace mamince ? stejně jako jsem já nebyla věřící ? může moje vyprávění dodat naději o tom, že i její děťátko se má stejně hezky jako náš Petříček a že se neztratilo někde v temnotě a nenávratnu. Také si myslím, že Petříčkův vzkaz pro mě může být i vzkazem pro Vás další: naši andílci nás mají poriad rádi a poriad jsou s námi spojeni neviditelným poutem lásky. Skrze to pouto vnímají i to, že se pro ně trápíme a pláčeme pro ně a oni jsou z toho smutní. Tak Vás chci povzbudit ? neutápějte se příliš ve smutku, nežijte len minulostí a vzpomínkami. Naši andělíčci jsou poriad s námi v našem srdci a svými slzami je trápíme také. Snažme se žít čo nejlépe po ten čas, který je nám tady na zemi dán, snažme se rozdávat lásku lidem, kteří to potřebují. Keď budeme rozdávat štěstí a lásku a když budeme pomáhat ostatním, určitě i nám bude dopřán pocit lásky a štěstí ?
Ďalšia žena ďakuje za zdieľanie skúseností a vyjadruje obdiv pre silu a lásku, ktorú cítia obe deti. Pevne verí, že syn bude ochraňovať sestričku, ktorú poslali namiesto seba. Keď som četla, čo Tvůj syn všetko věděl, tajil se mi dech, ale věřím tomu. Možná bychom všichni dokázali vnímat mnohem více, kdybychom nebyli tolik ohlušeni světem okolo nás a naslouchali více hlasům svých srdcí.
Modlitba a zmierenie: Cesta k uzdraveniu
Mnohí ľudia nachádzajú útechu a uzdravenie v modlitbe po umelom potrate. Modlitba môže byť prostriedkom na vyjadrenie žiaľu, hľadanie odpustenia a zmierenie sa so stratou.
Genetické vyšetrenie sme absolvovali už po prvom potrate, sme obidvaja v poriadku. Teraz ma čaká CT (štítna žľaza), tak uvidíme. Psychika sa postupne zlepšuje, už sa usmievam na bábätká… Sú také krásne a zlaté. Naši známi čakali miminko súčasne s nami v roku 2000, majú krásneho zdravého chlapčeka. Je s ním síce strašne veľa práce, ale myslím, že si ani neuvedomujú aké veľké šťastie mali a majú. Je fakt, že keď sa nám raz narodí miminko, budeme to prežívať úplne inak, určite si to budeme vážiť a ďakovať za každý deň. Ohľadne tých mien pre moje bábätká - neviem ani, či to boli dievčatká alebo chlapci. Pri tých zákrokoch sa to vraj nedá zistiť (genetické rozbory nerobia). Asi si ich pomenuje…
Dominik Chmielewski, ktorý sa stretáva s ľuďmi a so ženami, ktoré absolvovali potrat, a otec Piotr Glas, ktorý ako exorcista dlhé roky oslobodzoval ženy od následkov potratov, zdieľajú svoje skúsenosti s touto témou.
Prečítajte si tiež: Ochrana počas tehotenstva
Sv. Matka Tereza povedala: „Som presvedčená o tom, že najväčším ohrozením mieru je dnes umelý potrat. Veď ak matka môže zabiť vlastné dieťa, čo môže zastaviť teba a mňa, aby sme sa navzájom nepozabíjali?". Najbezbrannejšie sú deti v lonách mám, ktoré sú nimi zabité. Myslím si, že mamám, ktoré sa znova a znova spovedajú, že vo svojom lone zabili dieťa, Boh už dávno odpustil. Ony si to však nedokážu odpustiť. Veľmi dobre vedia, aké je to žiť s prekliatím tohto hriechu. Milované mamy, ktoré ste zabili deti vo svojom lone, musíte si byť vedomé toho, že vaše loná sa po zabití dieťaťa, stali miestom vraždy, stali sa cintorínom. Ďalšie deti, ktoré sa rodia v takýchto lonách, sa deväť mesiacov vyvíjajú na mieste vraždy. Pre tieto deti malo byť lono ich matky najbezpečnejším miestom na svete, avšak po dobu deviatich mesiacov sa vyvíjajú na cintoríne. Môže byť takéto dieťa normálne? Prenatálna medicína a prenatálna psychológia hovoria veľmi zreteľne, že popotratový syndróm sa týka všetkých v rodine. Aj detí, ktoré sa narodili po potrate, ale aj detí, ktoré sa narodili pred potratom. Aj manžel je tým zasiahnutý. Mnohokrát počujem v spovednici ženy, ktoré odprosujú Boha z celého srdca s veľkým plačom, za hriechy zabitia vlastných detí. Na druhej strane len veľmi zriedkavo počujem v spovedniciach mužov, otcov, ktorí sa spovedajú z tohto hriechu. Predsa, sú spoluvinníkmi vraždy. Dokonca, aj keď ich dievča, manželka, ich nastávajúca alebo nejaká iná žena, s nimi otehotnela a oni len ľahostajne príjmu tento fakt, že zavraždila dieťa, sú spoluvinníkmi vraždy. Je potrebné vyznať tento hriech v spovednici. Mama, otec, možno bola vo vašom dome situácia, že vaša dcéra otehotnela a vy ste jej poradili, aby šla na potrat a ešte ste zaň aj zaplatili. Zároveň vás chcem povzbudiť, že jednou z najkrajších modlitieb, ktoré konám, sú práve modlitby uzmierenia sa s dieťaťom po potrate. Keď prichádzajú rodičia, vystavujem Najsvätejšiu sviatosť oltárnu. Úprimne prosím, aby v tomto priestore modlitby prišla Panna Mária so sv. Jozefom s dieťaťom, ktoré zabili títo rodičia. Ešte predtým však poprosím rodičov, aby sa modlili, žeby im Pán dal vnuknutie, či to bol chlapček alebo dievčatko. Rodičia to veľmi dobre vedia, hlavne mama, pretože mamy majú v srdci túto intuíciu. Poprosím ich, aby dali deťom mená a nasleduje uzmierenie. Najprv rodičia odprosujú dieťa za to, že ho zabili. Potom prijímajú odpustenie od dieťaťa a toto dieťa prijímajú do svojej rodiny. Častokrát je tento modlitebný deň dňom narodenia sa dieťaťa. Prichádzajú rodičia a možno aj súrodenci. Nehovorím rodičom, aby povedali súrodencom, že zabili ich ďalšieho súrodenca. Nie je veľmi múdre povedať to deťom takto. Uzmierením a prijatím dieťaťa do rodiny, nastáva preseknutie prekliatia potratov. Až vtedy sa rodičia ozajstne uzmierujú s dieťaťom. Sú to často modlitby plné plaču, kedy po rokoch mama i otec dostávajú zo seba túto bolesť zabitia dieťaťa pred Bohom. Boh im v spovednici dávno odpustil, ale celá ich psychika je veľmi zranená. Nenarodenému dieťaťu je potrebné dať meno, čím mu darujeme identitu, aj keď nie je známe jeho pohlavie. Platí to v prípade úmyselného aj spontánneho potratu.
Ďalej sa uvádza modlitba v zastúpení matky/matiek úmyselne potratených detí: V zastúpení matky/matiek úmyselne potratených detí Ťa prosím Pane, o odpustenie za tento strašný hriech proti láske, hriech pýchy, ktorá si namýšľa, že vládne nad životom i smrťou. Prijmi toto dieťa ako svojho syna/dcéru a zahrň ho nežnou, dokonalou láskou, ktorej sa mu nemohlo dostať. Táto láska v spojení s Kristovou preliatou krvou, nech zmyje krivdu, ktorá sa na tejto nevinnej duši spáchala. Dieťa ….(meno) v mene Ježiša Krista ťa v tejto chvíli prijímam do svojej rodiny ako právoplatného člena! V mene Ježiša Krista, mocou Jeho prečistej krvi, na príhovor Nepoškvrneného Srdca Panny Márie, pretínam v tejto chvíli všetky negatívne putá, ktorými viaže všetkých nás a našu rodinu, nevinne preliata krv tohto dieťaťa. Pretínam fyzické i psychické choroby, emočné problémy, depresie, problémy správania, zdravotné problémy a vážne telesné ochorenia, ktoré sú následkom tohto deštruktívneho puta. Nech sa stane Božia vôľa.
Potratené deti, ktoré zomreli bez krstu zveruje Cirkev Božiemu milosrdenstvu. Nemodlíme sa za odpustenie hriechov, ako to robíme pri modlitbách za zosnulých, pretože sa tieto deti žiadnym spôsobom nepostavili Bohu. Skôr ide o vyjadrenie prosby aby nám Boh, ktorý všetko vie a všetko môže, vo svojom milosrdenstve doplnil to, čo my nevieme a nemôžeme urobiť. Ani deti bez krstu, totiž nemôžu byť spasené inak ako prostredníctvom Ježiša Krista.
Tiež sa uvádza, že pri potrate sa lono stáva miestom vraždy. Dieťa je zabité. Predstavte si, že niekto je počatý v takomto lone. Spoveď má byť prvá vec, avšak démoni smrti v lone zostávajú - démoni smrti a vraždy proti Kristovi a proti smrti. V tomto lone je počaté ďalšie dieťa. Lono matky je prepojené so srdcom. V momente vraždy dieťaťa v tomto lone, žena zabíja svoje srdce. To, čo sa hovorí o traumách po potrate súvisí s tým, že žena zabila svoje srdce. Poznám starenky, ktoré spáchali potrat. Päťdesiat rokov si tento skutok nevedia odpustiť. Tieto myšlienky neodídu jednoducho. Iste, svätá spoveď má byť na prvom mieste, ale veľmi dôležité je aj to, aby toto lono bolo očistené. Sú potrebné modlitby oslobodenia a uzdravenia. Neraz som pri modlitbe za tieto ženy zažil, že z nich vychádzali démoni, neuveriteľne plakali, triaslo s nimi. Ak niekto vykonal potrat viackrát a bral navyše antikoncepciu, o koľko viac detí zabil!
Odporúčania pre uzdravenie a zmierenie:
Prečítajte si tiež: Očakávanie nového života a modlitba
- Dať dieťatku meno, pretože Boh nás pozná podľa mena.
- Pokrstiť ho krstom lásky.
- Ak dieťatko nemohlo mať pohreb, je vhodné dať odslúžiť sv. omšu na úmysel ZA PRIJATIE DO NEBESKÉHO KRÁĽOVSTVA.
- Vyznať tento ťažký hriech vo svätej spovedi.
- Je dobré sa zriecť aj zlých duchov, ktorí prichádzajú s týmto hriechom do života človeka.
- Obrátenie, zmena života, časté prijímanie sviatostí najmä Eucharistie a sv.
- Možnosť duchovnej adopcie nenarodeného dieťaťa (9 mesiacov), ako možnosť nápravy a pokánia.
- Vykonať si púť s úmyslom odprosiť za svoj skutok.
- Modliť sa pred potratovými klinikami, za ukončenie potratov.
- Mimoriadne vhodný je duchovno-terapeutický víkendový program Ráchelina vinica, ktorá je určená matkám, otcom, súrodencom, príbuzným, zdravotníkom, ktorí sú poznačení hlbokou bolesťou zo smrti dieťaťa (detí) spôsobenou potratom.